Český překlad

V České republice nejste moc známí, jak byste se Čechům představili?
F: Představili bychom se asi takhle: My jsme Die Ärzte z Berlína!
B: Z Berlína!
R: Nebo: Ahoj, my jsme nejlepší skupina na světě.
B: Nejlepší skupina na světě: Rodrigo González, Farin Urlaub, Bela B.
Nic jiného?
R: Jo, možná: Ahoj, my jsme blbečci z Berlína, z Berlína...
B: Milí Češi, znáte tuhle melodii: Tatatadada, tata!

Všichni tři píšete písničky, jak to funguje? Skládáte společně, nebo radši každý sám?
F: Podle mě je při psaní písní těžké skládat ve dvou. Protože když má někdo nějaký nápad, nemůže ho jen tak jednoduše někomu... (naznačuje, že jeho nápad přeskočí do mé hlavy) „Teď ho máš taky!“ Většinou pracujeme tak, že jeden s nějakým nápadem začne a když tomu něco chybí, ostatní to doplní. To funguje skvěle.
B: Ano. Každý píše své písničky sám – nejdřív takhle, a když neví, jak dál, zavolá někomu jinému. A pak se sejdeme ve studiu a na písničkách pracujeme dál společně.

Deska Runter mit den Spendierhosen, Unsichtbarer! se prodává v plyšových kapsách, vaše nejnovější deska, Jazz ist anders, vypadá jako pizza. Kdo tyto vtipné obaly vymýšlí?
B: To je různé. Společné tomu je to, že my jako skupina si přejeme, udělat nějaký zvláštní obal, protože v časech, kdy se prodává stále méně desek, chceme být s našimi deskami nápadní a fanouška, který jde do obchodu a desku si koupí, odměnit tím, že s ní obdrží i skvělý obal, navíc ke skvělé hudbě samozřejmě dostane i booklet se spoustou fotek a tak dál. Lepenkovou krabici vymyslel náš grafik a Rodrigo řekl, udělejme z toho krabici od pizzy. A látková kapsa je od grafika...
F: Nene, od labelu.
B: Ten nápad s látkovou kapsou?
R: Hot Action?
F: Ano, Hot Action.
B: Každopádně vždycky chceme mít nějaký nezvyklý obal, kterým lidi odměníme. Spousta nahrávacích společností vyrábí CD s ochranou proti kopírování, aby se chránily, aby se jejich desky zase více prodávaly a neunikaly ilegálně na internet, a my si myslíme, že naší ochranou proti kopírování je kvalita. Nemáme žádnou ochranu proti kopírování, zato máme skvělý obal, a těžíme z toho, protože naše CD se prodávají lépe než CD mnohých kapel s ochranou proti kopírování.
To je pravda.
F: V Německu. (směje se)

Některá z vašich děl mají nesmyslné názvy: Runter mit den Spendierhosen, Unsichtbarer!, Die Band, die sie Pferd nannten (Skupina, které říkali kůň). Nebo je za tím přecejen nějaký význam, je to třeba insider joke skupiny?
F: Ano...tak to druhé je podle filmu, Muž, kterému říkali Kůň, s Dustinem Hoffmanem...
B: Není to ještě od Eda Harrise?
F: Ach ano, s Edem Harrisem (oba se mýlí, mají na mysli Richarda Harrise), takový indiánský western, tedy vlastně spíš indiánka než western.
B: Velmi brutální indiánský western.
F: Ano, velmi brutální, a to si přímo říkalo o použití!
B: Nějakou dobu to také bylo moje falešné jméno, pod kterým jsem se na turné zapisoval v hotelu – Muž, kterému říkali Kůň... A Runter mit den Spendierhosen, Unsichtbarer! vzniklo u společného stolu, potřebovali jsme název pro desku...
F: Krátký, sexy, nezvyklý...
B: Šli jsme na jídlo a hádali se, kdo zaplatí, každý říkal: „Já ne, já ne,“ až někdo řekl: Runter mit den Spendierhosen!...to zní jako skvělý název alba,“ ale pak Farin namítl: „To není dost nezvyklé,“ tak jsme zkoušeli všechno možné: „Runter mit den Spendierhosen, drákulo!“
F: „Runter mit den Spendierhosen, mumie!“
B: „Runter mit den Spendierhosen, Frankensteine!“ (něco řachne) ...to zní, že ten koncert dneska odpadne...a teď vypadla pojistka... A pak jsme přišli na neviditelného...
F: Bela.
B: Hrozně jsme se nasmáli při představě, že je v hitparádě deska s takovýmhle názvem. Takže jeden z důvodů, proč vymýšlíme zvláštní názvy, je, že se chceme v hitparádách úplně odlišovat. Protože nikdo jiný by desku takhle nepojmenoval.
F: V jednom roce – 1980 – byly v hitparádě tři hity, které se jmenovaly The Power Of Love. Současně. The Power Of Love na první příčce, The Power Of Love na třetí příčce a The Power Of Love na čtyřicáté příčce. My jsme vždycky chtěli znít úplně jinak...a jinak vypadat...a jinak se jmenovat.

Už jste někdy byli v Praze?
B: Soukromě, ano.
F: Soukromě, ano.
A jak se vám líbila?
F: Moc, to bylo v sedmdesátých letech, když jsem tu byl.
B: Já tu byl v devadesátých. Ale také mi přišla skvělá. Je plná historie, člověk o historii přímo zakopává, ale i atmosféra je skvělá. Prostě pěkné staré město.
F: Defenestrace, Pražské jaro, všechno tady.

Na úvod koncertu vždycky říkáte: „My jsme Die Ärzte z Berlína.“ Říkali jste v osmdesátých letech „My jsme Die Ärzte ze Západního Berlína“?
F&B: Ne!
Proč ne?
B: Protože Berlín je Berlín, my jsme to nerozlišovali.
A jaké to bylo, žít v Západním Berlíně?
F: Velmi jednoduché. Nemuseli jsme na vojnu, platili jsme nižší daně a byla tam velmi přehledná a cool hudební scéna. Vždyť sis taky nemohla jen tak vyjet do okolí. Takže když jsi chtěla ze Západního Berlína pryč, musela jsi jet fakt hodně daleko. A proto taky ta scéna byla docela uzavřená.
B: Ano. Můj dojem byl vždycky takovýhle: Tím, že jsme byli obklopeni zdí...
F: Jako ostrov.
B: ...hranicí bylo nebe a myšlenky směřovaly vzhůru. Proto byla scéna – obzvlášť ta hudební – vždycky mimořádná, ničím nesvazovaná. Byli tu Geniale Dilettanten a Einstürzende Neubauten a samozřejmě taky punková a elektronická scéna, už to bylo neobyčejné. To tu ale bylo vždycky, i před berlínským punkrockem.

Kde jste byli a co jste dělali, když zeď padla?
B: Já byl v Berlíně a ty jsi byl taky...
F: Já byl taky v Berlíně. Jel jsem ke zdi, přelezl ji, běžel na Alexanderplatz a pak jsem přelezl zase zpátky. A den nato ji otevřeli.
B: Já byl v restauraci s mou matkou, která má 9. listopadu narozeniny, a lidé u vedlejšího stolu si vyprávěli, že zeď padla. Nevěřili jsme tomu, jen jsme to zaslechli, ale nevěřili tomu. A pak jsem byl ve tři ráno ve své oblíbené hospodě a tam se zastavil strážník z Východního Berlína. Později tam dorazili i pankáči z Východu. Druhý den jsem se pak šel do východního Berlína podívat.
R: Já byl v Loftu (v Berlíně) na koncertě Faith No More, když zeď padla.
B: No jo, ti tu hráli rok nato, přesně 9. listopadu, a řekli: „Překvápko! Zeď znovu stojí! Víte, co se stalo posledně!“

Proč už v Berlíně nežijete?
F: Odkud to víš? Z internetu, co?
R: Z Wikipedie?
Ano!
B: To je dlouhá historie. Tak jako tak jsme v Berlíně hodně. Nějak jsem najednou měl hodně přátel v Hamburku, cítil jsem se tam dobře, a tak jsem se tam přestěhoval.
F: A já jsem měl najednou hodně přátel v Berlíně a tak jsem se odtamtud odstěhoval.
B: Po pádu zdi byl pro mě Berlín stresující, opravdu hodně stresující. Celá ta atmosféra zlatokopectví, každý se snažil vydělat peníze a všude najednou byla samá komerce, bylo to opravdu prudké...
F: Najednou běhali po městě chilští basisté, museli jsme pryč.
B: A hráli tak klidnou hudbu...že jsem nesměl během koncertu mluvit!

Jaký je váš vztah k domovu? Teď myslím Německo. Rode, můžu tu otázku vztáhnout i na tebe?
R: Kdepak, já nemám žádný...cítím se pořád ještě bez domova. Necítím se ani jako Chilan, ani jako Němec.
F: Upřímně řečeno, cítím se – i když to teď bude znít arogantně – jako světoobčan. Jasně, jsem Němec, mám svoje kořeny v Berlíně a v Německu, ale necítím se tak stísněně, abych se označil výhradně za Němce.
B: Taky si myslím, že jsem Němec, to je jasné...
R: Přinejmenším během Mistrovství světa!
B: ...přinejmenším tehdy, pokud se jedná o fotbal (směje se), ale mezi lidmi jsou opravdu rozdíly, to je jasné. Taky se za to nestydím, taky se cítím jako světoobčan, rozhodně nejsem národně hrdý nebo tak něco, nejsem hrdý, že pocházím z Německa. Měl jsem hodně výhod, takže nemůžu Německu ani nic zazlívat, ale není důležité, odkud člověk pochází.

Píšete všechny písničky v němčině, v německy mluvících zemích jste superhvězdy, ale jinak vás zná jen pár fanoušků tu a tam. Nepřemýšleli jste někdy o tom, zpívat v angličtině, abyste dosáhli mezinárodního úspěchu?
F: Né, zamysli se trochu, kdybychom byli všude slavní, to by bylo strašné!
B: Opravdu jsme jednou natočili anglickou desku, ale společně jsme se rozhodli ji nevydat. Pár písniček v angličtině a pár v němčině, chtěli jsme mezinárodní desku prostě proto, že bychom rádi víc vystupovali v zahraničí. Ale nebylo to to pravé, humor a image skupiny má hodně co dělat s němčinou. Je velmi těžké v němčině rýmovat a vyprávět příběhy a my to svým vlastním způsobem dovedli k dokonalosti – částečně jsme dokonce byli srovnáváni s Comedian Harmonists (úspěšný berlínský vokální ansámbl z let 1927-1935) – a to je do angličtiny nepřenosné. V angličtině máš větší volnost, dá se v ní snadněji rýmovat. Přesto jsme hráli v Jižní Americe, Japonsku a Rusku – každých pár let si dopřejeme vystoupení někde v zahraničí. A také tam máme fanoušky, například v Rusku.
R: Německo je malá země se spoustou obyvatel a všude na světě potkáváš Němce. Takže věřím, že kdybychom zítra hráli v Mongolsku, i tam by se na nás přišlo podívat tak dvacet fanoušků, kteří tam žijí a chtějí nás vidět.
B: Po Novém Zélandě není vůbec problém udělat turné, všude jsou Němci. A Novozélanďané, ti se k naší hudbě takhle dostanou – dostáváme e-maily z celého světa od lidí, kteří o nás slyšeli od Němců, kteří se svými cédéčky vyjeli do světa.
F: A to je fajn.
B: To je tak trochu, jako by se teď Farina Urlauba někdo zeptal: „Proč nenatočíš klavírní album?“ – Prostě proto, že je kytarista, a stejně tak i němčina je nástrojem, který k Die Ärzte patří. To jsme pochopili díky té anglické desce, která nebyla špatná, ale ani nic víc než jen to, že nebyla špatná.
F: Nebyla ničím zvláštní.
B: Nebyla moc dobrá. Tedy, pořád jsou to super písničky, lepší než...
R: ...audiolekce angličtiny.

Jak jste spokojeni s životem rockových hvězd? Je něco, co byste chtěli změnit?
F: Je to strašné – já jsem velmi spokojený. Moc moc spokojený! Vlastně mě teď nenapadá vůbec nic, co by mi na tom vadilo!
B: Ano. Snad jediná věc – že v roce, kdy vyjde deska a jsme relativně hodně v novinách a v televizi, stane se pro nás v Německu těžší jít třeba nakoupit nebo tak, protože nás lidé hodně poznávají, a je to pak někdy otravné, protože v dnešní době má taky každý u sebe mobil s foťákem, ale to pak zas rychle...ne ustane, ale lidi se zase uklidní, když od vydání desky uplyne nějaký čas.
F: A máme tu výhodu, že nemusíme na nákupy osobně.
B: A můžeme se nechat lidmi považovat za sympaťáky!
F: To byl vtip, sorry.

Co si o vašem povolání a životním stylu dřív mysleli vaši rodiče a co si o něm myslí teď?
B: U mě je takové „dříve“ a „teď“. Dříve se moje máma hrozně bála, že mě to semele. Že se dostanu do špatné společnosti, stanu se kriminálníkem nebo se předávkuji drogami, něco takového, protože hudebníci prostě mají takovou image. A dnes z toho dost dobře žije, že ji finančně podporuji. Ale nejen to, samozřejmě je teď taky hrozně hrdá, že mě lidé znají a že jsme v televizi, to je jasné.
R: U mě to bylo podobné...
B: Ti jsou taky hrozně hrdí, že jsem v televizi!
R: Přesně tak! Jsou hrdí na Belu, že je v televizi...
F: Jo, ten Bela!
B: Že je podporuji!
R: Chtěli pořád, abych studoval, ale přitom chtěli, abych studoval něco jiného, než co jsem chtěl studovat já. Ale hudba pro mě tak jako tak byla nakonec důležitější.
F: U mě to samé.

Farine, používáš svůj pseudonym přes 25 let a jsi s ním tak úzce spojený, kdo tě ještě oslovuje Jan? Cítíš se víc jako Jan, nebo jako Farin?
F: Všichni moji přátelé a moje rodina mi říká Jan. A ti ostatní...
B: Jen Farin.
F: Přesně tak. (směje se) Moji obchodní partneři mi říkají...
R: Pane Farine.
F: Sire Farine. (směje se) Necítím se vůbec jako Farin. Na pódiu, to ano, ale jinak ne. Při rozhovorech taky.

Víš, jak zní v Čechách domácí verze tvého jména?
F: No?
Honza.
F: Honza?
R: Honza!
Jo. Takže jsi Honza.
R: Honza Urlaub, nebo co? Farin Honza?
B: Verze čeho, Farina Urlauba nebo Jana?
Jana.
B: Honza!
R: Honza.
F: Není to Jánoš? Jan není Jánoš?
Ne. Janovi doma vždycky říkají Honza.
B: Honza. Héj Honza!
R: „Honka!“„Honka“ mi ale přijde lepší! ("Honk" znamená v němčině "blbeček")
F: To je písnička!
R: Jak se řekne česky Farin Urlaub? To bude určitě delší a složi...
Jeď na dovolenou.
R: Oukej. To nemůžu...to se tak rychle nenaučíme.
F: Honza.
B: Honza.
R: Honza je lepší.
B: Honzáá!
(Bela pak Farina při koncertě osloví „Honza“)

A ty, Belo, jsi spíš Dirk, nebo Bela?
B: Už se déle jmenuji Bela než Dirk, a upřímně řečeno, Dirk mi říkají už jen má matka a sestra.
A přátelé?
B: Radši Bela...je mi to i milejší, sám jsem si to jméno vybral, zatímco Dirka vybrali moji rodiče. Od svých devatenácti – tedy déle jak polovinu života – se jmenuji Bela a tak už to snad je oprávněné. Mimoto je mé druhé jméno Albert – moje skutečné druhé jméno – a Albert pochází z Albertus nebo...
R: Albatros?
B: (nezaregistruje vtip) Ne...je maďarského původu a přeloženo do maďarštiny zní skutečně...né, Adalbert, a Adalbert je v maďarštině Bela. Takže jsem se tak jako tak jmenoval Bela.
Wow.
B: Je to skutečně tak. Ale teprve loni mě na to někdo upozornil.

Farine, necháváš fanoušky, aby ti psali e-maily, které čteš a často na ně i odpovídáš, jak můžu potvrdit. To musí být náročné. Proč to děláš? Musí se ti to nějak vyplatit, ne?
F: Né, nevyplatí se mi to, je to prostě láska k bližnímu. Dělám to jen během turné, takže teď jsem s tím už skončil.
Ale spousta lidí to nedělá vůbec.
F: To je pravda. Jenže my nejsme ta spousta lidí.
B: Já už to nedělám. Dříve jsem to dělal, ale pak to najednou už dál nešlo, bylo toho moc. Mám i jiný život a nemůžu celý den odpovídat na e-maily. A dělat to jen během turné mi zas přišlo málo.

Farine, hodně cestuješ a sbíráš body za navštívené země, kolik jich máš teď?
F: 102.
Která země tě zatím nejvíc fascinovala?
F: Všechny. Opravdu. Nejde o to, najít nejhezčí nebo nejvíce fascinující zemi, ale jednoduše všechno vidět.

Slyšela jsem, že mluvíš hodně jazyky, četla jsem to na Wikipedii...
F: Co tam stojí není pravda...
...bylo jich opravdu hodně...
F: Například vůbec nemluvím latinsky, ve Wikipedii stojí, že mluvím latinsky, ale já latinsky vůbec nemluvím.
...chtěla jsem se zeptat, kterými jazyky mluvíš a na jaké úrovni.
F: Na jaké úrovni? Vůbec žádné. To uvidíš za chvíli na koncertě.
R: Co myslíš úrovní? Ukončenou školu?
Ne...prostě jak je v tom jazyce dobrý.
R: Ach tak! Tvoje IQ! 188.
F: 88!
A čím mluvíš trochu?
F: Ach, to je mi trapné. Nerad o tom mluvím. Připadám si pak jako v panoptiku – Ó, podívej, ten umí tohle, ten skáče táákhle vysoko...
Oukej.

Rode, kdy jsi byl naposledy v Chile?
R: V roce 2001...nebo to bylo 2004? V roce 2004 jsem tam byl naposledy.
A jak často tam jezdíš?
R: Zřídka. Velmi málo. Celkem jsem tam byl třikrát, od té doby, co jsme odtamtud odešli.
A jak se ti tam líbí?
R: V Chile? Moc pěkný. Na chvíli je to fajn, ale jinak mě to tam docela nudí a nemám rád horko, takže to mám přecejen radši někde, kde je víc zeleně...
B: Tak to bys tam měl být ještě docela v pohodě, tam dole na jihu, ne?
R: Tam je vlastně dokonce celkem chladno, částečně. Ale v létě mi i tam připadá nesnesitelné horko, jednou v létě jsem tam byl v poušti a to mi jako životní zkušenost stačí!

Farine, kdy jsi byl naposledy ve Frohnau?
F: Už vůbec nevím.
Já tam byla před dvěma týdny. Četla jsem, že jsi prohlásil, že tam žijí samí snobi, tak jsem to tam chtěla vidět. Opravdu je tam hodně boháčů, ale mně se líbí ty stromy.
F: Ty stromy se mi taky líbily, to ano...ale to, co se pod nimi odehrávalo, už tolik ne, jak jsem to tehdy vnímal. Nevím, kdy jsem tam byl naposledy. Před dvěma, třemi, čtyřmi lety...ale i tehdy jsem tam spíš jen projížděl.

A ty, Belo, kdy jsi byl naposledy ve Spandau?
B: Před rokem a půl jsem tam v bufetu potkal Icke & Er, hip-hopovou skupinu ze Spandau, a pak jsme spolu natočili krátký film. Jinak tam někdy navštěvuji mámu, ta tam pořád ještě bydlí. Vlastně jsem tam byl ještě loni, tehdy o mně dělali speciál do jednoho TV vysílání, které ale nikdy odvysíláno nebylo, a chodili se mnou po Spandau. Zastavili jsme se třeba v Eiscafé Capri, které pořád ještě existuje.
F: Ukázal jsi jim taky tu autobusovou zastávku?
B: Jo, jo, přesně tak.
F: „Tady, tady! Tady to všechno začalo.“
B: A taky jsem byl v Musiclandu, tam zrovna visely ve výloze naše nové desky.
F: Musicland pořád ještě funguje?
B: Kde jsem si kupoval desky, ten chlápek ten obchod mezitím koupil.
F: No jo, pravda, to už jsi mi říkal.

Farine, jak jsi myslel text písničky Living Hell?
F: Znáš kapelu Korn? Tak jejich zpěvák jednou poskytl interview, ve kterém přibližně tohle vykládal. A já si říkal: Když je někdo tak privilegovaný – a teď nemám na mysli jen peníze, ale celý jeho život – a pak takhle běduje, to mi bylo extrémně nesympatické. Vtom jsem si pomyslel – nesympatické, to zní jako písnička! A nesympatické písničky jsou moje úloha. Tak jsem to napsal. Se mnou to nemá co dělat. Písnička, kterou bych napsal sám za sebe, by byla dost nudná. „Všechno je super!“ Taková Hurra, to je tak písnička o mně.

- autorka: Denisa
- asistence při přepisu a překladu: Hilko Drude z jazykové školy Sprachzentrum Göttingen
- poradce pro berlínský dialekt: Daniel